Skrytá inspirace

Inspirace není nikdy dost! Inspirace – to je podnět, myšlenka, nápad, okruh myšlenkového vlivu… Inspirace je stav, v němž duše živěji vnímá dojmy, chápe a třídí představy, a tedy je i lépe objasňuje. Je stejně nutná v literatuře jako v životě. Tentokrát jsem se rozhodla pro tuto klausurní povídku, kterou jsem napsala na umělecké Literární akademii! Změna je život a inspirace k životu patří! Psaní je způsob terapie a inspirace hozená na papír by měla být i inspirací v životě. Krásné inspirativní počtení!

Skrytá inspirace

To, čím se odlišuje dobré vstávání od špatného,  je fakt, že se vám nechce zvracet z konce noci a začátku rána. Přesně takové pozdní dopolední probuzení poctilo i mě. První jarní paprsky slunce prozařovaly jinak depresivní jarní dny propletené nedávným a nečekaným rozchodem. Už žádné slané slzy, které mě štípaly do tváří. Konec týrání žaludku, který dával hlasitým kručením najevo, že on za to nemůže. Chlapi za to nestojí! Přestože byl pracovní den, cítila jsem se vcelku svěží a dokonce jsem se přistihla, že se těším, až napíši další zdravý rozhovor o bílkovinách a kulturistovi, který by klidně mohl pózovat vedle Davida ve Florencii. Kávovar ohlásil konec své šichty. Nalila jsem si kávu do hrnečku a dopřála si jeden lok. Jazyk si začal pohrávat s černou hořkou tekutinou, jako by to byla ta nejchutnější věc na světě, a křičel ještě. Nasoukala jsem do sebe müsli tyčinku. Poklidila jsem byt, hodila do tašky diktafon a kolem jedné hodiny vyrazila ze dveří malé garsonky činžovního domu.  

***

     Dveře se hlasitě zabouchly a já zamířila na autobus. Chodník, jak už to na jaře bývá, prozrazoval hříšnou lenost pejskařů. Tu přes zimu skrývala hmota, která by se dala s trochou nadsázky nazvat sněhem.

Zdálky jsem viděla, jak autobus začíná najíždět na zastávku. Autobusy na konečné mívají krásnou vlastnost. Najíždějí o dvě minutky dřív a čekají. Teda aspoň doteď se mi to stávalo. Dnes to ale bylo jinak. Z mírného poklusu se stal sprint, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Konečný efekt se ovšem nedostavil. Dveře se mi s rachotem zavřely přímo před nosem. Řidič se na mě vítězoslavně usmál. Já se jen ušklíbla a ulevila jsem si několika vybranými slovy, o kterých jsem ani nevěděla, že je znám. Další pokrytecký chlap! Zvětšené zorničky vyprovokované stresem zděšeně zíraly na hodinky. Ze společensky únosného pětiminutového zpoždění se stala čtvrthodina. Chvíli jsem litovala, že jsem si s sebou musela udělat ještě další kávu, protože jinak by mi autobus neujel. Otevřela jsem si knihu Stephenie Meyerové. Etapa, kdy spolu bojovali nadpřirozené bytosti, mi připomněla mou situaci, kdy bojuji s časem. 

           Autobus zarachotil a probral mě ze strnulosti. Vyšla jsem schody a dopadla na první sedadlo hned za dveřmi. Knihu jsem uklidila, při jízdě mi písmenka poskakují, jako by chtěla utéct ze stísněného prostoru. Asi na třetí zastávce nastoupil bývalý kolega z práce. Proč já tu Meyerovou uklízela! Proč všude narážím na ošklivé a zlé chlapy!

„Ahoj Petře,“ pokusila jsem se o neutrální pozdrav, aby nezněl nepřátelsky, ale zároveň nebyl příliš srdečný. Ještě by mě pozval někam na skleničku. O hodinový výklad Petrových úspěchů jsem opravdu nestála. Ne dnes, ne teď.

„Ahoj Mariko. Tak co tvoje cela? Pořád stejně útulná jako byla?“

„No jo. Od ledna mám nad oknem mokrou skvrnu.“
 
„Jo? A jak je velká? Jako fotbalový míč?“

„Kdybych to měla popsat ve fotbalové terminologii, tak spíš jako Jan Koller.“

„To je blbý.“

„To jo, ale zvykla jsem si.“ Nastala chvíle trapného ticha.

Petr naštěstí o zastávku dále vystupoval, takže jsem se jeho společnosti netěšila příliš dlouho. Rozhlédla jsem se po autobusu, byl skoro prázdný. Sebrala jsem Metro ležící na protilehlém sedadle. Prolistovala jsem noviny a skončila u horoskopu. Michal na horoskop věřil. Dokonce v něj věřil tolik, že si vybral podle hvězd i  optimální den, kdy se má se mnou rozejít. Nejdřív mě to rozzuřilo, ale nakonec mi to přišlo docela směšné. Podívala jsem se na svůj dnešní horoskop. „Dej si někde pořádné, silné kafe, přinese ti to štěstí.“ Začala jsem se smát a zvedla jsem oči od novin. O kousek dál sedící důchodkyně se na mě podrážděně zahleděla.

     Ozvalo se hlášení: Hradčanská, zvedla jsem se a vystoupila. Ocitla jsem se na rušné ulici plné lidí. Pospíchali ze schůzek, do zaměstnání, na nákup, z nákupu, na oběd, z oběda. A tvořili takový kruh nikdy nekončícího zmatku a ruchu. Cirkus, kde nikdo nebyl profesionální akrobat, ale všichni byli životní amatéři a většina si s sebou vlekla nějaké zranění, jak už to u nadšených amatérů bývá. Dnes mi to tak připadalo. Nikdo se neusmíval, výrazy obličejů prozrazovaly nespokojenost. A já byla mezi nimi. Probrala jsem se z myšlenek a uvědomila si, že jdu špatným směrem. Prudce jsem se otočila o sto osmdesát stupňů a zabořila do levé postranní uličky, kde jsem tušila zkratku. S tím nepočítala podsaditá žena mířící opačným směrem, a tak jsem musela využít všech svých zkušeností, které jsem nabrala za měsíc návštěv jachtařského klubu, abych to upádlovala na stranu.

***

Postranní ulička mě skutečně přivedla do smluveného místa. Otevřela jsem dveře do malé kavárny a rozhlédla se po místnosti. Napadlo mě, že jsem si idiot neřekla o popis mladíka. Ten jsem nakonec ale nepotřebovala. V celé kavárně byli pouze tři hosté a jediná věkově odpovídající osoba byl brunet sedící u extravagantního obrazu. Elastické šedé triko krásně rýsovalo jeho svalnaté tělo. Vyrazila jsem ke stolu a odkašlala si. Mladík zvedl oči z nápojového lístku a zahleděl se na mě.

„Stalo se něco?“ jeho upřený pohled mě na chvíli znejistil.

„Ehm, jste Patrik Biederman?“

Byla v něm taková ta přirozená krása, která nepotřebovala ani svaly, které si pěstoval. Něco ve mně mi říkalo, že bych se raději měla otočit a rychle zmizet. Krásní chlapi jsou většinou mizerové.

„To jsem. Vy musíte být ta redaktorka, co se mnou má dělat rozhovor.“ Usmál se a já se začala ztrácet.

„Posadíte se? Nebo chcete dělat rozhovor vestoje?“  
 
„Ne to ne. Tak tedy k našemu rozhovoru,“ probrala jsem se ze strnulosti a posadila se.

„Nejdřív si objednáme, ne? Čekal jsem na vás. A kávu potřebuji jako sůl.“

„Tak to jsme dva,“ potřebovala jsem zapít nervozitu.

Podívala jsem se do nabídky velkého výběru netradičních káv.

„Víte, co je zajímavé? Dneska jsem měla v horoskopu, že si mám dát někde pořádnou, silnou kávu. Prý mi to má přinést štěstí. A tady mají exkluzivní výběr.“

„Věříte horoskopům?“ podíval se na mě se zaujetím.

„Ne.“

„Tak proč jste ho četla?“

„Nevím. Nudila jsem se v autobuse.

Vy věříte v horoskopy?“

„V horoskopy ani ne, ale v osud ano. Podle mě osud ovlivňuje život každého.“ Začala jsem se smát.

„Osud mě dovedl do malé garsonky a k špatně placené práci, jestli takhle vypadá můj osud, tak chci alespoň věřit, že to můžu nějak ovlivnit.“ Zarazila jsem se nad upřímností, s jakou jsem vyložila tolik informací úplně neznámému člověku.

„Neřekl jsem, že osud nemůžete ovlivnit. Dejte osudu šanci a on dá šanci vám.“

„To zní celkem fér.“ „To bych řekl.“

Zamávala jsem rukou na barmana.

„Dala bych si italské espresso s pomerančovým sirupem a sodovku.“

„Já bych si dal dvojité italské espresso.“ Číšník kývl a odešel.

„A jak jste se dostala k téhle práci? Chtěla jste být vždycky novinářkou?“

„Vlastně ne, chtěla jsem být dietoložkou, ale v dětství jsem měla nadváhu, tak jsem neudělala talentovky na školu.“

„Není to na vás moc vidět.“

„To ne. To je výsledek mého životního stylu. Razím názor, že nejlepší lék na obezitu je chudoba.“

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale už se k nám blížil barman s velkým podnosem, na kterém nenesl kávy jenom nám. Šel rychle, ale zároveň elegantně.

„Zajímalo by mě, jak to dělá, že mu z těch malých hrnečků nevyšplíchne ani kapka,“ podívala jsem se na číšníka. Ten moji poznámku zřejmě slyšel, protože když šel kolem, zašeptal: „Obsluhoval jsem anglického krále,“ a zazubil se.

S úsměvem jsme do sebe otočili bílé hrnečky černé dobroty.

„Tak teď můžeme začít s rozhovorem,“ řekl Patrik.

Jenže já ho najednou slyšela hrozně vzdáleně, téměř jsem mu nerozuměla. Ticho, tma. Probrala jsem se v dost otřeseném stavu. Nade mnou se skláněl záchranář a vedle mě klečel Patrik.

„Kde to jsem?“

„Stále v kavárně, pamatuješ? Omdlela jsi, tak jsem raději zavolal sanitku. Nic ti není, jenom už jsi byla překofeinovaná, dehydrovaná a hladová. “

„Aha,“ řekla jsem a nevěděla jak pokračovat.

Patrik mi pomohl vstát. S mrknutím poděkoval doktorovi, ať už to nechá na něm.

„Už je ti líp? Zvu tě na pořádné jídlo, když jsi kvůli mně protrpěla takový trauma. Myslím, že po tomhle zážitku si už můžeme klidně tykat.“

„Nic mi není a souhlasím.“

Dokončili jsme rozhovor a ještě si chvilku povídali. Podnik, kam mě chtěl Patrik pozvat, otevíral až v sedm večer.

***
Dostali jsme se do malého klubu, o kterém jsem v životě neslyšela. Měla tu hrát kapela Skrytá inspirace. Prý Patrikova oblíbená. Rozhlédla jsem se kolem a všude byli lidi, ale jakoby mlhaví. Dali jsme si jídlo a začali tancovat a najednou jsme byli mlhaví i my. Propadali jsme se v záři lesku.  Během večera jsem utratila třetinu svého nájmu, ale vlastně mi to bylo jedno. Pokračovala jsem. A všechny ty skryté inspirace klubu jsem cítila. Postaršího pána, co chtěl být spisovatel, a teď je z něj zubní laborant. Mladou dívku, co místo Julie hrála dívku v reklamě na šampon.

     Od určité doby se mi míhaly v hlavě jenom útržky večera. Čekali jsme na tramvaj a zářila lampa. Stála jsem před dveřmi a otevírala. Líbala jsem Patrika na plné, pravidelné rty. Probudila jsem se do prázdného pokoje, kde nebyly známky jakékoliv další osoby. „Patriku?“ Nikdo se neozval.

Dala jsem vařit vodu do kávovaru a otevřela obrazovku notebooku. Najednou jsem přesně věděla, co mám dělat. Klávesnice se mi rozehrála pod prsty.

„Inspirace je jako sexuální touha: není na objednávku.“

Paul Gauguin

Pokud máte v sobě skryté inspirace, nechte je vygejzírovat! Inspirace není nikdy dost a život bez ní nemá smysl.

Jesli se Vám povídka líbila, a rádi čtete něco, ať už inspirativního nebo zajímavého, přečtěte jedním dechem ROZHOVOR SE SNIPEM.

Martina Kalinová

šéfredaktorka Já to dokážu