Home Osobní rozvoj Jak být sám sobě dobrým šéfem- 1.díl
Jak být sám sobě dobrým šéfem- 1.díl

Jak být sám sobě dobrým šéfem- 1.díl

0
0

Lucie Čambálová je vášnivá cestovatelka a provozovatelka cestovní agentury ČambiTour, která se vyznačuje osobním přístupem ke klientům. Lucie se snaží být sama sobě dobrou šéfkou, ale ne vždy to je úplně jednoduché. Jaké jsou její rady a tipy?

Jste majitelkou a zároveň i aktivním prodejcem zájezdů ve své vlastní cestovní agentuře. Měla jste vždy ambice mít svůj vlastní byznys?

Tyto ambice jsem měla už v útlém dětství, kdy mým největším snem bylo mít cestovní kancelář ČambiTour a leteckou společnost ČambiAir. Místo princezen jsem malovala letadla a navrhovala hotelové resorty, více než pohádky jsem četla katalogy cestovních kanceláří. Byla jsem takové speciální dítě. Podnikat jsem začala v roce 2011, kdy jsem dokončovala bakaláře na VŠE v Praze.

Jaké byly začátky vašeho podnikání?

Vše probíhalo velmi přirozeně. Měla jsem toho hodně nacestováno a lidé se na mě začali obracet s dotazy, kam bych jim poradila vyrazit na dovolenou. Když už jsem se tomuto poradenství věnovala několik hodin denně, začala jsem se zajímat o to, jak fungují cestovní agentury. ČambiTour se mi stala příjemným studentským přivýdělkem. Když jsem o dva roky později dokončovala magisterské studium, o mé budoucí práci jsem měla jasno – chtěla jsem rozjet ČambiTour naplno. A tak jsem taky udělala.

Co je podle vás klíčové pro to, aby člověk začal podnikat?

Mezi klíčové bych zařadila dobrý nápad, nadšení pro danou věc, trpělivost, určitou odolnost vůči riziku, získání potřebných informací a kontaktů a samozřejmě i finanční základ. Já konkrétně začínala jen s 21 tisíci. Tisícovka šla na živnostenský list a zbylých 20 tisíc na můj první notebook. Potřebný finanční základ se samozřejmě odvíjí od činnosti, kterou se podnikatel rozhodne dělat. Ne vždy je třeba mít celou částku, existují různé podnikatelské úvěry, soutěže pro začínající podnikatele v rámci různých startupů a podobně.

Je potřeba v případě cestovní agentury splňovat nějaké zvláštní podmínky?

Pokud si chce někdo založit cestovní agenturu, měl by být zcestovalý, odolný proti stresu, měl by umět jednat s lidmi, mít pochopení pro jejich požadavky a být kreativní.

Ze začátku jste se o vše starala úplně sama. Až později jste k sobě přibrala posilu. Co bylo hlavním impulzem k tomu, abyste svěřila „své dítě“ do rukou dalšího člověka?

Hlavní impuls byl jednoznačný – začala jsem nestíhat a potřebovala jsem urgentně posilu. Paralelně moje mamka přestala pracovat v Holidays ČSA (ČSA charterech) a začala si hledat práci. Nejprve jsem jí nabídla spolupráci formou brigády. Mamka pracovala na částečný úvazek a velmi rychle se učila. S postupem času se naše klientela rozrostla natolik, že plně zaměstnala nás obě a o maminčině budoucnosti bylo jednoznačně rozhodnuto.

Když o tom teď zpětně zauvažujete, myslíte si, že bylo správné rozhodnutí zaměstnat blízkého příbuzného? Jak se cítíte v roli nadřízené, když jde o maminku?

Rozhodně tohoto rozhodnutí nelituji. Myslím si, že jedině rodina se ztotožní s konceptem firmy tak, jako by to bylo opravdu její „dítě“. Upřímně si nedovedu představit někoho jiného, kdo by do práce věnoval tolik energie, srdce a byl ochoten pracovat za stávající příjmy i po nocích. Mamka je neuvěřitelný dříč a právem si získala rozsáhlou klientelu, která již výhradně kontaktuje ji.

Je to dáno tím, že se zaměřuje na typické zájezdy pro rodiny s dětmi a své vrstevníky. Já se naopak více soustředím na prodej samostatných letenek, lyžařské a jiné aktivní dovolené, starám se o projekt Monopoli.cz, veškerý marketing firmy a o účetnictví. Mimo to jsem kreativec, který dostává stálé nové nápady, oslovuje nové hotely a nalézá neotřelé destinace.

Takže byste doporučila i dalším podnikatelům, kteří k sobě hledají posilu, aby se porozhlédli v okruhu svých nejbližších. Je to tak?

Jestliže máte v rodině velmi dobré, otevřené a upřímné vztahy, tuto formu spolupráce mohu jedině doporučit. Pokud si naopak nejste svou situací v rodině jistí, raději se do společného podnikání nepouštějte.

Co je podle vás nejtěžší na tom být sám sobě šéfem?

Celková organizace času je na vás, což může být skvělá výhoda, ale i značná nevýhoda, pokud k sobě nejste dostatečně přísní a práci pak doháníte po nocích. Já pracuji s přestávkami v rozmezí 09–24 hodin. První „směnu“ si dávám dopoledne, tu mám nejčastěji krátce po probuzení, kdy pracuji z domova, v pyžamu. Sedám k urgentním případům, na které jsem předchozí den před spaním už neměla sílu. Odpoledne jezdím do kanceláře, kde mívám schůzky. Večer se zpravidla věnuji sportu, po kterém opět otevírám počítač, který zavřu vesměs mezi 23–01 hodinou ranní. Osobně si myslím, že můžu pracovat v průměru tak 10 hodin denně.

Co byste uvedla jako další nevýhody podnikání mimo časovou náročnost?

Mezi další nevýhody patří nejisté a nepravidelné příjmy a nutnost nést na svých bedrech značnou dávku odpovědnosti. Dále velmi postrádám socializaci s kolegy v práci. Snažila jsem se ji  v určité období nahradit co-workingem. Vzhledem k mému častému telefonování a nutnosti využívat tiskárnu a scanner to nebylo úplně ono.

Jaké jsou vaše osvědčené tipy, jak sám sebe motivovat k práci?

Zde jste narazila na téma, které neustále řeším a myslím, že ho řeší více podnikatelů. O mých (více či méně) úspěšných pokusech soustředit se, dodržovat určitou sebekázeň, být správně motivovaná k práci a minimálně prokrastinovat bych mohla vyprávět hodiny. Paradoxně největší efektivitu práce u sebe pozoruji v zahraničí. Když si v Monopoli řeknu, že až udělám 10 úkolů, tak můžu jít na hodinu k moři, výsledek je takový, že jeden úkol mi zabere 20 minut a za 2 hodiny už se skvělým pocitem z dobře odvedené práce dovádím ve vlnách. Když se však na podobných 10 úkolů koukám v Praze, mám problém se správně motivovat a to zejména tehdy, kdy si dám home office.

Home office je problém?

Dalo by se to tak říct. (smích) Nejprve je třeba zalít květiny, poté je čas pustit pračku, pak je třeba pověsit prádlo z pračky a ejhle, ony už jsou tři hodiny a čas oběda! Někdy to dopadá, že 10 úkolů, které mám u moře hotové za dvě hodiny, dělám v Praze celý den.

Odjet pracovat do Monopoli či kamkoliv jinam k moři není pro každého. Máte nějaký osvědčený motivační tip, který by podnikavci mohli uplatnit i v našich končinách?

Nejvíce se mi osvědčuje úkoly sepsat na papír, přidělit jim datum požadovaného provedení a ideálně i dobu, za kterou je chci zvládnout. Příklad: Nabídka Mallorca 30 minut, nabídka Livigno 30 minut, pojistit paní Novákovou a Novotnou 15 minut, udělat faktury za červenec 2 hodiny. Jakmile to zvládnu, tak si za odměnu mohu všechny úkoly škrtnout a zajít si na oběd. Po několika odpoledních úkolech se pak odměním většinou kávou a kouskem čokolády. A po večerní práci se těším zase na trénink. Ale jak jsem říkala – ne vždy mi to jde tak lehce a navíc – můj plán neustále narušují desítky telefonátů, z nichž některé jsou urgentní (CK ještě neposlala cestovní pokyny, onemocnění dítěte, storno zájezdu, zmeškání letadla). V takových chvílích musím všeho nechat a zabývat se daným urgentem a jiné úkoly odkládám na později, což má často za následek totální nestíhání a taky určité nervové vypětí, kdy se čokoládou neodměňuji způsobně při odpolední kávě, ale láduji jí do sebe průběžně při práci, abych to všechno lépe zvládala.

Aplikujete podobné motivační principy i na druhé?

Podobné principy na druhé neaplikuji. Spolupracuji pouze s maminkou, která si vytváří své principy sama. Myslím ale, že je má na podobné bázi, protože u jejího monitoru vídám často jak seznam přeškrtaných úkolů, tak prázdné obaly od čokolád.

Jako majitelka CA často cestujete, což se může zdát mnohým jako práce snů. Jaká je skutečnost?

Cestování vždy bylo mým největším koníčkem a možnost spojit ho s prací je mým splněným snem. Zároveň zastávám názor, že cestovka, která necestuje, nikdy nemůže kvalitně radit na základě svých vlastních zkušeností. Své cesty rozděluji na tzv. nomádské dovolené a pracovně rekreační dovolené. Za nomádskou dovolenou považuji cestu, kde 6–8 hodin denně intenzivně pracuji a odkud zvládám minimálně stejné množství odvedené práce jako v místě svého bydliště. Většinou toho ale zvládnu víc, jak jsem se již zmínila. Volný čas trávím v moři, s přáteli či mám různé obchodní schůzky. Velkou část volného času trávím objevováním nových atraktivit v okolí místa, kde zrovna „nomádím“, abych mohla svým klientům podávat stále bohatší rady na cestu. Tyto cesty mám trochu raději, protože veškerou práci mám pod kontrolou a ve volném čase se dokážu více uvolnit a odpočinout si.

Jak vypadají vaše pracovně rekreační dovolené?

Za pracovně rekreační dovolené považuji cesty, kde počítač plánuji zapnout tak na hodinku ráno a na hodinku až dvě večer. Tyto cesty bývají kratší a kromě vlastní regenerace si zde kladu za cíl objevovat zcela nové destinace a navázat nové pracovní kontakty. Realita však vypadá ve většině případů jiná. Sotva letadlo dosedne na půdu cizí země, nestačím se divit, co všechno se najednou začne dít. Většinou mi volají klienti s těmi nejbizarnějšími dotazy, které si jen dokážete představit a já tak většinu této cesty stejně strávím prací. Ale i když občas zažívám těžší chvilky, tak jsem stejně bezmezně vděčná za možnost žít život podle svých snů.

Druhou část rozhovoru s Lucií Čambálovou zveřejníme ve čtvrtek 31.8.2017.