Home Podnikatelský rozvoj Obchod Můj kávový příběh
Můj kávový příběh

Můj kávový příběh

365
0

Deset let nazpět bych se Vám hlasitě vysmála, kdybyste mi předpovídali budoucnost a řekli: Budeš provozovat obchod, tři kavárny a malou cukrářskou výrobnu. Já, svobodomyslná duše, s touhou pohybovat se v oblasti umění či novinářské…Jenže člověk míní a Pán Bůh mění.

Tedy ve zkratce

Smrt milovaného táty. Poslední ročník vysoké. Těhotenství. Návrat do rodného města. Zjištění, že nedokážu fungovat v systému, v zajetých kolejích. Že nedokážu poslouchat příkazy někoho, koho si nevážím, že neumím plavat v hlubokých byrokratických vodách školství . Prostě tak nějak jsem se všeobecně topila.

A kde se vzal, tu se vzal, zrodil se ve mně nápad. A naléhavě klíčil a jednoho dne se prostě přerodil v realitu. Stály za ním i vzpomínky na mého tátu, velkého milovníka kávy a setkávání u ní a člověka s pohostinnou jižanskou duší, potřeba dělat něco, co by mu dávalo smysl, kdyby žil.

Začalo to obrovským kladivem a dírou ve zdi. Vy byste možná viděli hromadu prachu a cihel, jenže my v té díře viděli velké okno a za tím oknem stoleček, na něm šálek s horkou voňavou kávou a taky jsme v té díře slyšeli příjemnou hudbu a velkou porci svobody.

A tak přišla na svět kavárna Ennea.

Jak ustát ten byrokratický kolotoč a nezbláznit se 

Když nad tím tak přemýšlím. Všechno to tak nějak do sebe zapadalo. Jakoby pán Vesmír nad námi držel ochranou ruku. Projekt, vyřizování povolení na stavebním úřadě, živnostenský úřad, půjčky od bank (nevěřte žádné bance, která tvrdí, že chce podporovat malé a začínající podnikatele), hygiena, hasiči. Desítky razítek, desítky hodin strávených na úřadech a vypisováním formulářů a dotazníků.

Tuny sutě, tuny písku. Dlouhé večerní hovory s mým milým, jak, co, kam? Někdy už mi to celé připadalo moc dlouhé.. A tak jsem pořádala tajné noční výpravy do rozestavěné kavárny a tam jsem vysekávala drážky na elektřinu (dodnes jsem pyšná, že kus té „chlapské“ práce je i za mnou).

V mé kuchyni několik měsíců zabíral místo veliký kávovar a já se na něm učila práci s kávou. Byl to půlrok, který nakonec uběhl jako voda a ten den, kdy jsme nervozní stáli v nově otevřené kavárně byl tady!

Když zpětně přemýšlím nad tím, jak v dnešní době ustát všechny překážky, které k uskutečnění snu prostě patří, vím, že u nás fungovala ta naivita. My viděli výsledek s lidmi, jejich potřebami, emocemi, my slyšeli hudbu, která v té kavárně bude hrát ….prostě idea musí převážit nad strachem a opatrností.

Strach je obecně největším zabijákem snů.

A jak dál?

Ta otvíračka byla slavnostně/civilní. Moje máma pozvala pravoslavného faráře Josefa, aby kavárnu pokřtil a vykropil svěcenou vodou. Dostali jsme malou ikonku svatého Mikuláše, která po celá ta léta visí na svém čestném místě. A pak už jsme si dali kávu a čekali na prvního zákazníka. Samozřejmě, že přišel. A pomalu chodili další a další. A tady vidím další nebezpečný bod, který může zlomit příliš mnoho snivců. Vydržte. Nenechte se odradit!

Vyslechla jsem si tolik obav od spořádaných občanů: „ Kavárna na malém městě, no nevím..“

„Ty otvíráš kavárnu? Vždyť je celosvětová ekonomická krize!!!“

A korunku tomu vždy nasadila prodavačka v nedaleké trafice, kam jsem chodila pro noviny:

„Vy tam máte tu kavárnu, že? A chodí tam nějací lidi vůbec?“(ptala se mě pokaždé téměř dva roky)

A co z toho vyplývá?

Musíte být připraveni čelit té temné stránce mnohých lidí. Počítat s tím, že ne všichni vám budou přát štěstí a prosperitu. Musíte se naučit odfiltrovat tyhle „obavy ostatních“ . A naopak se naučit vážit si všech, kteří stojí na Vaší straně, kteří Vám přejí a mají Vás rádi. Ti jsou ve Vašem životě podstatní.

Ve své kavárně jsem první tři roky pracovala sama. Od rána do večera. Někdy zákazníci opravdu nepřicházeli a to jsou přesně ty okamžiky, kdy přicházejí zlé myšlenky: „Má to smysl?“

Nenechat pochyby zvítězit! Vše chce svůj čas.

I to já teď vím.

Po sedmi letech je Ennea sebevědomou kavárnou, do které se lidé vracejí. A to i ti přespolní. Milovníci kraje odjinud, pro které jsme povinnou zastávkou. Máme své štamgasty, kterých si vážíme a kteří nás vlastně v těch horších dobách drží nad vodou.

Co přineslo podnikání mně

Přineslo mi sebevědomí.

Přineslo mi pravdu o tom, kdo je opravdu přítel a kdo jím vlastně nikdy nebyl.

Přineslo mi do života mnoho nových zajímavých lidí, z nichž se v několika případech stali přátelé.

Přineslo mi zjištění, že vše závisí na mně. Že jsem stavitelem svého života, že mohu ovlivňovat jeho směr.

Přineslo mi zjištění, že nic není zadarmo, že za vším je tvrdá práce, na sobě především.

Přineslo mi spoustu nádherných okamžiků.

Přineslo mi bohužel kila navíc, protože jsem typický stresopřibírač. Ale já se s tím poperu, držte mi palce!

Po sedmi letech fungování kavárny Ennea náš příběh pokračuje dál. Rozrostli jsme se o malou cukrářskou a pekařskou výrobnu, o obchůdek s regionálními produkty a o dvě další sezónní kavárny v našich končinách.

Teď už nezvládám být za barem a věnuji se spíše práci provozní. Můj milý opustil po dvaceti letech svou práci ( nechtěl být součástí těžkopádné městské organizace) a stal se mým společníkem.

Protože se rozrůstáme, zaměstnáváme lidi. Zaměstnávání lidí mi přineslo určité rozčarování. Nevím proč a jak, ale jakmile dáte práci druhému člověku, stane se z vás automaticky vykořisťovatel (v očích druhých i v očích českých zákonů ), jehož jedinou touhou je obohacovat se na úkor zaměstnance. Pro lidi najednou přestanete být tou holkou, která měla na začátku sen a za tím snem si šla, leckdy po trnitých cestách. Ale i tomuto pokřivenému myšlení čelím a teď už ne sama.

 

Eleni Akritidu

Ennea caffé & shop