Home Osobní rozvoj Nic nemá cenu, dokud se neznáš (2. část ze 2)
Nic nemá cenu, dokud se neznáš (2. část ze 2)

Nic nemá cenu, dokud se neznáš (2. část ze 2)

76
0

V prvním díle článku, Nic nemá cenu, dokud se neznáš, jsme sledovali cestu ambiciózního mladého člověka za úspěchem, který si to celé ovšem dost nepromyslel a hořká úroda, kterou sklidil, se mu ani za mák nezamlouvala.

V dnešním pokračování se zkusíme podívat, jak to jde jinak.

Tohle není výsměch korporátu, tvrdé dřině, akademické půdě ani naší společnosti. Tohle jsou zkrátka holá fakta, jak zoufale to může vypadat, když se člověk ocitne někde, kde nemá co pohledávat. Pro někoho je výše uvedené ideální prostředí, kde se může dlouhá desetiletí hnát zuřivě přes mrtvoly kupředu a kde si bude pořád mít co dokazovat, protože to jsou základní tužby jeho nátury. A to stejné někoho jiného může zabít, protože prostě na světě nejsou dva stejní lidé.

Pro každého je tu něco, jenže když si nedám práci se zjištěním, kdo jsem ten „já“, skočím do něčeho, co přímo odporuje mojí nejniternější přirozenosti a semele mě to. Stupidně na sebe můžu ušít boudu, ze které už se nemusím dalších 20, 30 let vyhrabat. A ne každý z nás je Colonel Sanders, abychom měli dost elánu rozjíždět od píky svůj byznys po šedesátce…

Ne každej má být právník a ne každej má být doktor. Přesně to jsou typy profesí, které svojí náročností člověka zničí, pokud tu práci opravdu nemiluje a není na to stavěný. Někdo bude šťastný jako účetní, někoho jiného práce v účtárně sežere zaživa, protože by radši dělal něco víc v souladu s jeho uměleckými sklony. Někdo se naopak zuby nehty trápí v kreativní branži, když to zkrátka „nemá v sobě“ a líp by se uplatnil někde jinde.

Aha, zřejmě nikdo z těchto případů si nedopřál svůj klidný víkend na chatě, aby zjistil, co je pro něj to pravé ořechové… Nakonec je vítězem řidič autobusu, který opravdu rád řídí autobus a více méně mu na světě nic neschází. A na nějakej status nám zvysoka kašle.

„Člověk si musí utřídit nepořádek v sobě, aby mohla vyjít hvězda.“

Friedrich Nietzsche

Proč nám tuhle naprosto esenciální záležitost – důležitost a význam sebezpoznání – někdo neřekl dřív?

To je trochu oříšek. Systém, ve kterém žijeme, je zkrátka nastaven tak, že lidé jsou odmalička až k době svého dospívání vedeni k tomu, aby poslušně plnili, co po nich chtějí ostatní. Pořád nás zahrnují nekonečnou salvou povinností a informací, které prý máme přijímat za své a – světe div se! – když potom už jako dospělí vylézáme ze škol a zapojujeme se do pracovního koloběhu, nemáme ani nejmenší ponětí, kdo jsme sakra zač.

Nikdo mi neřekl, že se o to mám aktivně zajímat. A tak mě to nějak ani nenapadlo…

Pokud jsem poslušně a svědomitě plnil, co se ode mě chtělo, jsem v tuhle chvíli jenom řadovým produktem, prototypem průměrného občana společnosti na počátku 21. století, který svůj plat rád rozdá mezi splátky za elektroniku, dovolenou a dárky na letošní, loňské i předloňské Vánoce (protože když neznám sám sebe, musím aspoň přece držet krok s Novákovými, že).

Jako na běžícím pásu v továrně na lidi jsem byl podle univerzální šablony zformován tak, abych se sklopenýma ušima pomáhal ujet tomuhle nesmyslnýmu stroji ještě pár dobrejch roků, a mezitím budu neškodnej, bezmocnej a frustraci utopím nad pivem v hospodě, místo prací na smysluplnný činnosti, která něco změní.

Vidíte tu absurditu? Co víc, cítíte jí? Možná nyní lépe chápete důležitost vědomí toho, kdo jste.

Sečteno a podtrženo…

Když vím, kdo jsem, vím také, co v životě chci a co v něm nechci. Upřímně sám sobě přiznám svoje silné i slabé stránky. Zvážím, co mám rád a co naopak přímo nesnáším. Tohle všechno musím vědět. Až podle toho pak totiž směřuji svoje další kroky. A díky tomu nikdy ty kroky nepůjdou proti mně samotnému, ale naopak mě dovedou tam, kam dojít chci. Nejen to, ony mě i povedou tudy, kudy chci kráčet. Protože – ano, tisíckrát omílané, než to dojde všem – cílem je samotná cesta.

Když mám tohle v malíku? Pak teprve je na místě seberozvojem vyladit všechno, co mi na té cestě pomůže. Pak má takto vynaložená energie skutečně smysl.

Na závěr už jenom znovu otázka: „Kdo jsem?“ A dejte si opravdovou odpověď, zasloužíte si ji.

Unikl vám první díl článku? Najdete ho zde!

 

David Zonyga

autor Pohádek Nový Věk

www.pohadkynovyvek.cz