Home Osobní rozvoj Osobní růst Země, která mi změnila život
Země, která mi změnila život

Země, která mi změnila život

0
0

Denně kolem sebe slýchám, co všechno brání člověku ve změně, kolik objektivních příčin nám nedovolí udělat krok jiným směrem, a jak si nakonec zvykneme žít život, který nám možná úplně nevyhovuje, ale je pro nás pohodlný. Běžně uznávané stereotypy nás nakonec přesvědčí, že vlastně žijeme právě tak, jak je to nejlepší, nejjednodušší a hlavně pro okolí nejpřijatelnější. Je to ale doopravdy?

 

Lži, kterým pevně věříme

Přesně podle těchto vzorců jsem dlouhá léta žila i já. Práce v korporátním sektoru, postupný posun na manažerské pozice, rodinný dům, hypotéka, plánované dovolené a víkendy s rodinou. A tak utíkají dny, týdny i roky. Zpestření v podobě kulturních zážitků, grilování s přáteli. Od pondělí do pátku v práci a o víkendech velký úklid.

Doma vždy navařeno, vždy uklizeno, každý si může vzít čisté oblečení, které má ve své skříni. Protože já jsem jednoduše dobrý zaměstnanec, vždy loajální, vydělávám dost peněz na to, abych pokryla potřeby rodiny. Jsem dobrá partnerka a ráno chystám snídaně, svačiny. Jsem dobrá dcera, protože dbám na to, aby se rodina scházela a urovnávám případné hádky a rozepře. Každý za mnou může přijít a já si na něj udělám čas, aby se mohl vypovídat. Sice je škoda, že mi mizí ze života moji přátelé, kteří se tam trochu nevejdou, a já se nevejdu do šatů, které jsem měla tak ráda, protože vařím to, co má ráda moje rodina, ale co na tom vlastně záleží? Jsem spokojená, protože můj život je přesně podle pravidel a standardů, které jsou uznávány v naší evropské kultuře. Ale jsem opravdu spokojená?

Zázrak probuzení

Vlastně jsem si dlouhá léta byla jistá, že ano. Jen mi někdy připadalo, že dny utíkají tak strašně rychle a já nemám radost z probíhajícího okamžiku, ale pořád se těším, že to štestí přijde až… Až pojedeme na dovolenou, až si uděláme volný víkend, až si partner najde lepší práci, až budu mít nového šéfa, až jednou…

Zažila jsem zázrak. Zázrak probuzení. Nebylo to plánované, nebylo to očekávané a můj poklidný život to do základů rozbořilo. Jak se to vlastně stalo? Dalo by se říct, že čistou náhodou, ale asi spíše řízením osudu jsem se jednoho dne ocitla v letadle, které mělo namířeno do Indie. Nejsem jogín, nezabývám se východním náboženstvím a jsem dost velký puntičkář. Proto jsem sama byla na velkých pochybách a z počátku si denně kladla otázku, co tam vlastně dělám? Špína, chudoba, nemoci, chaos, právě to mě přivítalo v Delhi (čti Dilí). Postupem času jsem ale začala vnímat i úplně opačný pohled na tuto zemi.

Uhranutí nebo probuzení ze snu?

Nejprve to byla příroda, které mě uhranula. Když jsem poprvé viděla Himaláje v tolika různých podobách, jako poušť a hustý prales ba dokonce i jako zemědělskou oblast. Potom se k tomu přidaly města a místa, kde je do dnešního dne cítit závan velkých skutků. Taj Mahal se svojí osudovou láskou, Fatehpur Sikri se svojí hlubokou moudrostí, Amber se zničující touhou, Dharamsala prosycená filosofií a věděním. Nakonec to ale byli samotní lidé, kteří mě ovlivnili a ukázali mi, že emoce není zapotřebí skrývat, o sakrálnosti se nemluví, ale žije se a je běžnou součástí každodenního života. Dali mi prostor proto, abych byla jen já, jako člověk, jako žena a nejen některá z rolí, kterou mám v daném okamžiku použít. Ale především mi umožnili skutečné a hluboké prožívání štěstí právě teď a právě tady.

Změna může i bolet, ale stojí za to!

Toto poznání jsem si ze své první cesty do Indiie přivezla, a protože jsem paličatá, odmítla jsem, aby mi ho zajeté zvyklosti zase odvály. Změna byla velká, okamžitě viditelná a v první fázi mi přinesla hodně bolesti a slz. Lidé kolem mě odmítali přijmout jako jiného člověka. Tolik byli zvyklí na vše, čím jsem, že už ani nevěděli, kdo doopravdy jsem. Velký nesouhlas v rodině, odmítání přátel, posměšky, které obsahovaly slova jako cikáni, Chánov, zblblá východem, finančně negramotná a podobně. Hodně to bolelo, ale tu naději, kterou jsem si z Indie přivezla, to nezničilo, naopak to ve mně posílilo přesvědčení, že právě s touto zemí chci spojit svůj další život.

Nenechte si vzít naději

Ta cesta není jednoduchá. Není to o tom, že si můžu dovolit vše zde „zabalit“ a zmizet na jiný kontinent. Ale věci se dějí. A pokud něčemu budete opravdu věřit a opravdu to chtít, budou se dít i Vám. Protože já zažívám zázraky. Objevuji stará přátelství a zároveň nacházím nová. Jsou to lidé, kteří se mnou chtějí poznat zemi, kterou miluji a neposmívají se mi. Movitější Indové mne žádají o zorganizování cesty po Evropě, přijímám objednávky na látky, šperky a koření. Setkávám se s lidmi, které zaujal můj projekt a hlavně vím, že vším, co dělám, zároveň pomáhám. Ale vlastně vše, co udělám pro jiné, pomáhá mně. Protože já jsem teď šťastná. Právě teď a právě tady. Pomalu začínám budovat svůj nový život, tentokrát s větším rozmyslem a větší vděčností. A vím, že nyní stojím na cestě, která mně vede tam, kde opravdu být chci.

A to přeji i Vám všem. Změna je možná kdykoli. Nezáleží na věku, povolání ani na tom, kolik mám zrovna teď peněz. Možná žijete svůj život a jdete po cestě, která je pro Vás ta pravá. Pokud ale máte pochybnosti, udělejte změnu. I když se jí bojíte, nečekejte až… Protože my všichni toužíme po tom být šťastní.

Více o mých příhodách a mé cestě si můžete přečíst na mém blogu India Forever.

Erika Slabá – Erika je manažerka v korporátní společnosti, která se rozhodla zpo-ma-lit svůj život a začít skutečně žít a prožívat. Aktuálně tráví pravidelně část roku v Indii, která jí natolik přeskládala hodnoty, pohled na život, bohatství či chudobu a MNOHO dalšího, že se rozhodla s Indií svůj další život spojit. Nyní připravuje cesty do Indie i pro veřejnost. Více na  www.IndiaForever.cz