Home Osobní rozvoj Proč si člověk uvědomí co měl, až když to ztratí?
Proč si člověk uvědomí co měl, až když to ztratí?

Proč si člověk uvědomí co měl, až když to ztratí?

0
0

Nemám dost dobrou práci, nemám dost peněz, nemám co na sebe, soused má větší zahradu, nedaří se mi. Poznáváte se? Pokud ano, není se za co stydět. Tyhle starosti řeší většina lidí na světě každý den. Jestliže vyřeší jeden problém, najde se ihned další a tak to jde stále dokola. Problémy patří do našeho života, ať už chceme nebo ne. Byly, jsou a vždy budou naší součástí.

Otázkou je, jestli máme opravdové problémy, nebo si je pouze v našich myslích domýšlíme.

Proč člověk, který má opravdu vážný problém dokáže žít život na plno a člověk, který řeší hlouposti, si života neváží a nevyužívá to, co mu život nabízí?

Proč musíme něco ztratit, abychom si uvědomili, co máme?

Nesmysl? Nemyslím si.

Asi před dvěma roky mě začalo bolet koleno. Hloupost, pomyslela jsem si a nedávala bolesti žádný význam. Bolest ale přetrvávala a proto jsem se rozhodla navštívit specialistu. O týden později jsem seděla v nukleární ordinaci a čekala na výsledky. V životě jsem nezažila delších šedesát minut. Za těch šedesát minut mi proběhl celý můj život před očima. Přemýšlela jsem o svém životě, o tom že jsem ještě nic nezažila a o tom co už nezažiju, pokud se potvrdí diagnóza. V hlavě se mi honilo tolik věcí, které bych ještě chtěla zažít a zkusit!

„Problémy“, které jsem do teď řešila, mi přišly malicherné a směšné.

Pokud to dopadne dobře, budu si víc vážit svého života a nebudu řešit hlouposti. Už nikdy nepromarním ani jeden den! Sledovala jsem ostatní lidi, co vycházeli z ordinace. Někteří s úsměvem na tváři, někteří se slzami v očích. Tak moc jsem si přála být jednou z těch, co se usmívají. Šedesát minut a život se člověku přetočí o sto osmdesát stupňů. „Negativní“, řekl mi doktor s úsměvem. V tu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy a začala jsem se smát. Všechen stres a obavy, ze mě spadly a já se v tu chvíli cítila úžasně. V ten den z nemocnice vyšel úplně nový člověk.

Člověk, který si začal vážit svého života.

Mám dlouholetého kamaráda, který má rakovinu v pokročilém stadiu. Za celou dobu co ho znám, jsem od něj neslyšela jedinou stížnost. Naopak právě je to on, co mi občas připomíná, že řeším hlouposti a je to právě on, co žije každý den, jako by byl právě jeho posledním. Člověk, od kterého bychom čekali, že se bude doma utápět ve svých problémech, každoročně běží maratony, jezdí na kole a poznává svět cestováním.

A co tím chci říct?

Není špatné řešit hlouposti, i já je řeším. Ale občas není špatné se zamyslet sám nad sebou a říct si, jestli problémy, které řešíme, opravdu stojí za tolik stresu a hádek.

Zkusit se zamyslet nad tím, že na tom vlastně nejsme tak špatně jako jiní lidé, kteří řeší opravdové životní problémy. Neexistuje žádný vzorec, podle kterého bychom se měli řídit a který by nám řekl, jestli řešíme hlouposti nebo ne. Řešení je v každém z nás. A proto žijme, jako by každý den měl být náš poslední. Žijme, abychom nikdy nemuseli litovat toho, co jsme neudělali nebo nezkusili.

Život je hra, která se musí hrát až do konce, tak si ji užijme!

Autor: Barbora Veselá